"POCITY" - jaké byly?
Začalo to před dvěma lety.
Připravovalo se, zkoušelo, cvičilo, psalo a skládalo, trénovalo a opravovalo, zkrátka makalo ...a co z toho bylo?
Zklamání!
Jedno velké, druhé ještě větší, spousta malých dílčích a nakonec?
Za chvíli se podíváte sami...
Víte, jaký je to pocit, když Vám po měsících práce a dřiny zruší představení, ve chvíli kdy už téměř rozevíráte oponu?
S jakým pocitem se dětem říká:
"Hrát a tančit se nebude! Rodiče vás na jevišti neuvidí. Musíme vystoupení odložit a nevíme na jak dlouho."
Umíte si představit, co člověk cítí při otázkách:
"Jak je mám motivovat, jak je přimět, aby do toho šli znova? Jak v nich zapálit nadšení pro další práci, když není reálné, že bude nějaké vystoupení? Jak jim vysvětlit, že někdy musí člověk makat i když hrozí, že se zklamání bude opakovat?"
Celoroční projekt "POCITY" ve spojení tanečního a dramatického oddělení a paní učitelek Aleny Lyczkowski a Martiny Komárkové, měl být na začátku krásnou, baladickou a filozofickou prací dětí a učitelů, na přípravě pásma hraných scének a tanečních čísel, které budou zpodobňovat lidské pocity.
V prvním pololetí školního roku 2019/2020 se všichni zainteresovaní dali do práce. Zažívali společné tvoření, nadšení, nadějí na úspěch a také dotahování všech detailů velko-představení, které mělo naplnit Masarykovo divadlo návštěvníky z řad rodičů a příbuzných, ale i školních exkurzí a skupinových výletů. S blížícím se termínem uvedení "POCITŮ" v divadle, rostlo napětí a stres, který k přípravě takové porce dětských výstupů nutně patří, ale kumulovalo se také těšení na odezvu diváků, na zážitek vyprodaného hlediště a zasloužený potlesk.
A přišlo?
NIC!!!
Zavřeno, zrušeno, odloženo na neurčito, první celorepubliková karanténa a následný lockdown.
Všichni zúčastnění chápali, že je to potřeba a že nás opatření chrání proti riziku nákazy.
ALE!
Co si počít s pocity, které zrušení "POCITŮ" těsně před premiérou vyvolalo u všech, kdo na nich dlouho pracovali i těch, kdo se na jejich shlédnutí těšili?
"POCITY" nám přinesly opravdu mnoho pocitů.
Třeba například zoufalství, když bylo ve druhém pololetí školního roku 2019/2020 jasné, že žádné představení ještě dlouho nebude a do příprav vstoupí velké letní prázdniny, které mají tu kouzelnou moc, vymazat z paměti všechno, co se v průběhu roku tak pracně usazovalo na svém místě v dětském těle i mysli.
Rozhodnutí to nevzdat a vytrvat, je zbraň proti každému protivenství a může fungovat.
Ale!
Co když je odhodlání stále otupováno další marností, když jsou představení v nedohlednu, život se nevrací do starých kolejí a dokonce ani celý, následující školní rok 2020/2021 nepřinese žádnou možnost ukázat se na veřejnosti, ale jen dřinu neustálého udržování již hotového díla v podmínkách distanční výuky?
Kde brát další motivaci a vůli, když už to vůbec nikoho nebaví?
V SRDCI!
Tedy spíše v srdcích paní učitelek i dětí, které musely všechny ty smutné pocity marnosti, otupělosti, zklamání a malomyslnosti skutečně prožít a přetavit někde v sobě na rozhodnost, vytrvalost a pracovitost.
Víte jak se takovému zážitku říká?
Tomu, co předvedl kolektiv dětí a učitelů za poslední dva roky v projektu "POCITY", se říká STATEČNOST!
Statečnost, to je vlastně kombinace více pocitů, které vůbec nemusí být jednoduché zažívat:
Vůle, odhodlání, vytrvalost, pokora, přijetí, pracovitost, ochota - tyto a ještě mnoho dalších a ne vždy snadných pocitů, museli zakusit všichni, kdo přispěli ke vzniku videa, které si nyní můžete pustit na odkazu níže.
Dokonce ani v aktuálním školním roce 2021/2022 se nemohlo odehrát to otevřené, velkolepé divadelní představení, s plným sálem, květinami, ovacemi a potleskem. Přes to, nebo právě proto, šli všichni protagonisté naplno do (se zkouškami) dvoudenního natáčení představení v divadle, aby "POCITY" konečně dosáhly ke svým divákům.
Pusťte si video našeho dvouoborového, školního projektu "POCITY" a pokud máte někoho ze zúčastněných na blízku, řádně mu doma zatleskejte, pochvalte ho a podarujte nějakou dobrotou.
Všichni si to zaslouží. Děti i paní učitelky. Ne jen za dřinu a práci, ale také za velkou statečnost, bez které by "POCITY" nespatřily světlo světa.
https://www.youtube.com/watch?v=hKLsvIZx1lI
Poznámka k tématu:
Proč bylo tak důležité dovést "POCITY" k nějakému vystoupení?
Proč to paní učitelky jednoduše nevzdaly, když se tak dlouho nedařilo a ony musely s dětmi začínat stále znova a přelézat při své cestě celé "hromady klacků pod nohama"?
K odpovědi se můžeme inspirovat v knize Alchymista brazilského autora Paulo Coelho, kde má hlavní hrdina - pastýř Santiago vidění, že na druhý den přepadne oázu, kde právě žije, skupina lupičů a dojde k velkému násilí. Pastýř o svém vidění poví vůdci oázy a ten poslechne Santiaguv sen. Své muže příští den vyzbrojí, i když je oáza jinak neutrální území a nikdo v ní nesmí u sebe držet zbraň. Bojovníci jsou tedy na nájezd lupičů připraveni, ale pro Santiaga není situace vůbec lehká. Vůdce má svojí moudrost a rozhodnutí formuluje takto:
"Dobrá, poslechneme Tvé vidění Santiago a pokud zítra přijedou lupiči, dostaneš odměnu a budeš v oáze ustanoven za rádce. Jestli se ale útočníci neobjeví, budeš za soumraku zabit Ty!"
"Víš proč?"
"Protože nemůžeš pozvednout zbraně k boji a pak je nepoužít. Později už by se jim nechtělo!"
Vzdát projekt "POCITY" po tolika zklamáních, by bylo možná chvílemi úlevné a pohodlné, ale komu z dětí i učitelů by se chtělo do další práce, pokud by výsledkem tolika měsíčního dřiny na představení bylo jedno velké NIC ?
Každý cíl lidského snažení přece může být ohrožen tisící způsoby. Pokud se kvůli tomu svého cíle vzdáme, už se pravděpodobně znova nikam nevydáme. Poraženectví není pocit, který bychom chtěli naše žáky učit.
Paní učitelky Alena Lyczkowski a Martina Komárková to nevzdaly!
Gratulujeme celému týmu všech zúčastněných dětí i učitelů a děkujeme za neuvěřitelné pocity, při sledování "POCITŮ"!
Užijte si s námi toto unikátní představení a přidejte se k zaslouženým ovacím a potlesku alespoň doma u obrazovek.