Školní roky v pandemii
Tento článek je vlastně jedním velkým poděkováním všem rodičům, dětem i nám učitelům za to, že každý dělal co mohl, abychom zvládli pandemickou zkušenost a vše, co nám vzala i dala.
Školní rok 2020/2021 byl zasažen krizovými opatřeními ve větším rozsahu než rok předešlý.
V prvním pololetí školního roku 2019/2020 jsme ještě chodili, my učitelé do práce a děti do školy tak, jak jsme byli celospolečensky zvyklí po mnoho let a generací.
Někdy s nadšením a těšením, někdy s únavou a leností, že zrovna dnes se nám nechce nic dělat, ale trvale s neotřesitelným vědomím MOŽNOSTI, do školy jít. Protože: do školy se přece chodí! ..(to každý ví).
Rok 2019/2020 ovšem zasadil první trhlinu tomu poslednímu prohlášení.
Naše první celospolečenská karanténa na jaře 2020 nás dovedla k poznání, že věci vždy nejsou vždy tak, jak si je lidé představují a do školy se také chodit nemusí. Dokonce se může stát, že se do školy chodit NESMÍ.
První výpadek výuky na jaře 2020 byl poznamenán vlastně jedním velkým překvapením a šokem z toho, že se v naší "bezpečné, vyspělé, zlenivělé a někdy i otupené, západní civilizaci" může vyskytnout něco, co nás přiměje ze dne na den všechno změnit. Změnit rutinu všedních dní na horečnou snahu o ochranu jeden druhého.
Při prvním výpadku škol z denního prezenčního provozu se výuka konala živelně.
Mnoho rodin se semklo v práci na šití roušek, v domácnostech se rozdrnčely šicí stroje a Zlaté České Ručičky zase jednou předvedly co umí, když během pár dní, zásobily celou naší zemi potřebným ochranným materiálem.
Přestávku ve výuce jsme všichni chápali jako výjimečnou věc, která nás zaskočila a kterou jsme se snažili překlenout do doby, kdy se (jak jsme tehdy věřili) vrátí všechno do normálu. Učilo se v různých časech a využívaly se technologie, podle dohody. Nějak se předpokládalo, že to za pár dní přejde a vrátí se starý rozvrh, hluk ve škole na chodbách, živé koncerty, výstavy a představení a zase přijdou ty "staré dobré" pocity, že někdy se do školy těšíme a jindy se nám nechce.
Covidová situace se ale ukázala, jako větší učitelka, než se v první chvíli zdálo. A tak, když jsme se v průběhu května 2020 dostali po měsících doma všichni konečně zase do školy, nebylo po rutině a lenosti ani památky. Až do prázdnin nám všem, učitelům i žákům vydrželo nadšení a radost. Ne jenom z toho, že se vidíme a můžeme zase naživo hrát, zpívat, tančit, malovat, nebo hrát divadlo, ale objevila se ještě i jiná, zcela neočekávaná a dříve téměř nepoznaná radost. Radost z toho, že MŮŽEME !!! chodit do školy.
Zkušenost, že by nám na delší čas někdo zakázal chodit do školy, zkrátka nám to neumožnil a nechal nás doma, překvapila svojí intenzitou nejen dospělé, ale i děti.
Nikdo z nás neznal perspektivu toho: jak vypadá život, když se nemůže chodit do školy.
První pandemický školní rok nám všem ukázal, že pro nás škola znamená víc, než si myslíme. Poprvé jsme zažili pocit, že se nám snad ani nechce na prázdniny. Cítili jsme sounáležitost a blízkost k těm institucím s lavicemi, katedrou, kabinety, sborovnami, třídami a sály. Všichni jsme si uvědomili, že pro nás naše školy, ty základní i ty umělecké představují důležitý kus života a že nám práce a pobyt v nich nějak dobíjí pocit smyslu z našich denních aktivit.
My učitelé jsme poznali, že jsme nešťastní bez žáků, které můžeme někdy opravdu něčemu naučit a jindy je musíme krotit a vychovávat. V každém případě ale, ať jsme sami nadšení, nebo unavení a líní, tak je máme rádi a je nám bez nich prostě smutno.
Děti zase poznaly, že i když je ve školách někdy tlak a že jsou tam ty písemky, zkoušky a generálky, tak je tam taky společenství. Společenství kamarádů a dospělých, kteří jsou tam pro ně a kteří jim věnují svou pozornost.
Po první karanténě jsme se všichni vrátili do školy s novým zjištěním, jak moc jí vlastně máme rádi.
Skončilo by to, jako dobrá, poučná "učitelsko-doktorská pohádka od Karla Čapka" kdyby nepřišel školní rok 2020/2021.
Školní rok 2020/2021, dal tomu předcházejícímu úplně jiný rozměr. To, co jsme prve považovali za výjimku se stalo více, méně rutinou.
Nástupem do školy po prázdninách 2020, jsme zjistili, že některé věci se asi k normálu jen tak nevrátí. Na chodbě u vstupních dveří už asi zůstane ten barel s desinfekcí. Po chodbách a ve třídách budou pobíhat orouškované obličeje, které od sebe už vůbec nikdo nerozezná a všichni budeme mít divný pocit, když na nás přijde potřeba si odkašlat.
To nejzásadnější a nejdivnější, co se zdá, že se nejvíce nechce vrátit k normálu je fakt, že už asi budeme i nadále, tak nějak počítat s možností, že se do školy nebude SMĚT chodit.
Školní rok 2020/2021 nám změnil vidění školy, jako neměnného a trvale stabilního fenoménu v našich životech.
Všeobecnou povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie 6. prosince 1774.
Od této doby se v naší historii občas přihodilo, že některé části obyvatelstva, z různých politických důvodů, do školy hodit nemohly a přiznejme si, že jsou to ty úseky našich dějin, na které moc pyšní nejsme a neradi na ně vzpomínáme. Ale snad poprvé od toho 6. prosince v roce 1774 vznikla situace, kdy do školy NESMĚL docházet zkrátka nikdo.
Bohužel, nebo Bohudík, je to tak.
Naučili jsme se fungovat úplně jinak. Jsme jako lidská společnost mnohem vybavenější, než jak to se školními pomůckami měli školáci za dob Rakouskouherské monarchie.
Při našem dočasném zrušení povinné školní docházky naběhly okamžitě do provozu unifikované, výukové technologie a začal se dodržovat platný rozvrh online hodin. Místo veřejných vystoupení se objevily online koncerty, místo zkoušení před tabulí přišly dětmi zasílané odkazy na vypracovaná cvičení a místo rozhovorů se rozeběhly Powerpointové prezentace.
Stvořili jsme si výuku z domu, kdy se v nejhorším případě opravdu učeše jenom ta hlava, umyje tvář a hodina se přečká v pyžamových kalhotách a spacích ponožkách.
Velmi rychle jsme si při tomto provozu ale zvykli na skutečnost: že už "asi na vždy" bude v našich zákonech zakotvená nějaká položka omezující vstup do školy a vyvolávající situaci, že se do školy NESMÍ.
Je to tak dobře? Dokážeme to do důsledku posoudit?
Nikdo přesně neví a asi až zase čas ukáže, co nám tato situace a její řešení v plné míře přineslo. Každopádně se my učitelé i Vy rodiče a žáci, musíme společně vyrovnat s tím, že se školou je to teď trochu jinak.
Po tolika letech, kdy byla škola něco stabilního, neměnného, kam se zkrátka MUSELO a tím i pochopitelně MOHLO chodit, nám před očima vyrůstá generace dětí, která v této oblasti žádnou jistotu nemá.
V čem to naše děti změní?
Jak se dospívá s pocitem, že škola je instituce, do které se někdy SMÍ a jindy NESMÍ chodit? Zůstane pro děti škola v tomto režimu důležitá? Nejenom kvůli prospěchu, ale také kvůli kamarádům a sociálním vazbám. Vytvoří se současným prvňákům, druhákům, třeťákům, ale i ostatním třídám, nějaká parta kamarádů, kvůli které to stojí za to, do školy jít?
Všichni doufáme a věříme v to samé, co po prvním Covidovém roce - totiž, že se to nějak přežene a všechno se zase vrátí ke starému pořádku, ale už jednou jsme se v tomto očekávání spletli. Po první karanténě na pár měsíců následoval další distanc téměř na celý školní rok a jaká bude v tomto směru budoucnost, to nikdo neví.
My učitelé cítíme velmi silně, co všechno se nám "pod rukama" změnilo a co se možná už do starého pořádku nevrátí. Máme nové zákony (pandemický) které doposud v naší společnosti nefigurovaly a které naši práci omezují a vedou do jiné podoby, než ji známe.
Co tedy můžeme dělat?
POCHVÁLIT, PODĚKOVAT a POŽÁDAT!
POCHVÁLIT: Všechny učitele, rodiče i žáky za to, jak jsme se celé situaci postavili. Všichni jsme zapojili vše, co bylo v našich silách, aby škola fungovala a měla i prokazatelné výsledky . Série online koncertů předčila mnohonásobě kapacity této formy prezentace, které bychom si před rokem dokázali představit. Desítky doma natočených videí, krásná zákoutí Vašich domovů, pěkné oblečení dětí, práce našich učitelů na přípravě vystoupení a pak nekonečné hodiny pana učitele Víta Heřmana při stříhání a tvorbě koncertů. To vše, a ještě mnohem víc jsme všichni podstoupili a vydrželi proto, aby naše škola neztratila svůj smysl a přínos. A za to si zasloužíme velkou POCHAVLU!
PODĚKOVAT: všem rodičům za školní domácí zázemí, které jste dětem vytvořili a umožnili jim tak, zůstat se školou v kontaktu. Za nutnou telekomunikační výbavu a prostor na soustředění a práci. DĚKUJEME: Vám rodičům i za to, že jste věnovali pozornost každému domácímu cvičení, každému požadavku, které jsme na děti měli a za tak skvělý a aktivní přístup k výuce.
DĚKUJEME: všem žákům za celoroční účast a pozornost na online hodinách, i za vaše "hlášky a komentáře" ke všemu co nás na distančce potkalo. Díky tomu se to dalo zvládnout a někdy se u toho i dobře bavit. Jste úžasní a rádi Vás vidíme naživo i online - hlavně, že jste s námi.
POŽÁDAT: Vás děti a rodiče "Vydržte to s námi!"
Buďme i nadále všichni spolu aktivní a zúčastnění na tom, co nejlépe se "poprat" s pandemickou situací a nevzdávejme náš společný zájem o umělecké školství i když jsou s tím v době karantény spojené těžkosti.
Společně si přejeme, aby tady naše škola byla a trvala dál i pro další generace dětí a aby se zase stala institucí, do které se MŮŽE/MUSÍ chodit zcela volně a bez omezení, za jakéhokoli počasí i nálady.
K tomu, potřebujeme Vaši podporu a zájem. Na oplátku můžeme slíbit, že my tady v Jičínské a Sobotecké Zuš se i v distanční výuce stále vynasnažíme předat Vašim dětem maximum toho, co umíme a čím je můžeme obohatit.